Tak už jsem studentem…(část 2.)
Zápis se tedy konal 9.9. 2008 na Smetanově nábřeží v Praze. Nejdůležitější ze všeho bylo jak se dostanu do Prahy, naštěstí se to vyřešilo i s mým bydlením v Praze. Jelikož mám v Praze příbuzenstvo s jednou garsonkou „navíc“ je to vyřešeno, budu bydlet tam. Ovšem garsonka nebyla zrovna ve skvělém stavu, tudíž se tam na týden muselo zajet a poopravovat pár věcí, vymalovat a tak podobně.
Tudíž jsme vyjeli s taťkou v neděli 7.9. do Prahy, opravit byt. O opravě bytu vám pravděpodobně povím jindy i s fotodokumentací. Takže přeskočíme až do úterního rána. V Praze se příliš nevyznám, tudíž mi strýc bydlící kousek od onoho bytu nabídl, že mne sveze ráno k jeho práci a odtud mi řekne co a jak (už jsme to tak udělali jednou, asi měsíc předtím a fungovalo to), takže jsem neměl obavy, že bych měl dorazit později na zápis. Přijeli jsme k práci, už jsem se chtěl rozloučit, ale ještě se strýc rozhodl, že jde ještě do obchodu na druhou stranu než je zastávka, ale že po cestě je další zastávka, jestli tedy nechci jít s ním. Nu tedy, pití by se mi určitě hodilo. Vše proběhlo v pořádku – nákup, instrukce. Postavil jsem se k zastávce, rozhlížím se, přemyšlím co jsem zapomněl. Ha! Lístek, rozhlížím se po stáncích, nikde nic. Po automatech… Nikde nic. (Předtím to fungovalo, na předešlé zastávce automat byl!) Do prdele! Spousta myšlenek typu: „Co budu dělat?“ „Mám jet na černo?“ nebo naopak „Mám se vrátit na předešlou zastávku k automatu?“ a s tím logicky spojené „Přijdu včas na zápis?“ Jel jsem na černo, na I.P.Pavlovu, kde jsem si následně lístek koupil a velmi prozíravě i zpáteční, bůh ví, kde všude ty automaty nejsou. Povím Vám deset minut strachu, nicméně jsem dostal radu: „Dělej, že si zavazuješ boty a připravuj se na běh, oni Tě pak ani nekontrolují.“. Byl jsem rád, že jsem ji nemusel použít.
Dojel jsem tedy úspěšně až k Národnímu divadlu a odtud je to kousíček a bez většího hledání jsem našel nejen budovu, ale i místnost (všude jsou informační tabule, ztratil by se tam jenom blbec!). Zápis vám popisovat taktéž nebudu, buď ho znáte nebo poznáte anebo holt máte smůlu. Prozíravě jsem ihned po zápise pádil do Celetné do Informačního centra UK pro kartu, která měla konečně stvrdit můj studentský statut. (Nicméně jsem podcenil zdejší chodby a zcela překvapivě se ztratil. Že se ztratí jenom blbec? Jojo…) Moje prozíravost ovšem skončila hned u vchodu do Informačního centra UK, kde končila fronta na kartičky. Ještě jsem překontroloval finance zda-li si budu moci kartu vůbec zakoupit, peníze jsem samozřejmě neměl, tudíž jsem musel najít nejbližší bankomat, ale kde?! Vzpomněl jsem si, že jeden bankomat je v ulici Na příkopě, ale jak se tam dostanu? Tak jsem se vrátil z Celetné na Staromák… ono to je jedno, prostě jsem to celý obešel, za 30 minut jsem tam došel, vybral peníze a zjistil, že jsem tam mohl být za 10 minut. Vrátil jsem se k Infomačnímu centru a s nechutí jsem zjistil, že fronta se rozrostla o dalších deset lidí. Dvě a půl hodiny jsem tam stál dokud na mne nepřišla řada, poté si mne zvěčnili. Ano, po dvou a půl hodinách jsem tam vypadal jak odulý hobit s genetickou vadou, komu by to vadilo, ta kartička je jenom na pět let. S trochou štěstí, když už tu kartičku mám, doufám, že tam nějakej ten semestr vydržím.
