Z pera idiota

Rasismus? Opravdu?

Autorem následujícího článku je Martin Juřen.

Ty lidská práva jsou strašně ošemetná věc. Vemte si třeba rasismus, média jsou ho plná, takže aspoň nemusím vysvětlovat, o co jde. Všichni také víme (ale na veřejnosti to neříkáme, protože by to bylo prohlášeno za rasistické výroky a nějací divní lidé by jistě přišli zjišťovat, jestli náhodou nemáme ve skříni schovanou špičatou kápi), jak je to s tou diskriminací, takže můžu pomalu přejít k tomu, o čem by tento článek měl být.

Osobně nechápu, kde je ta tenká hranice, která určuje, jestli ještě jde o rasismus, nebo už ne. Vždyť cikáni (pardon, romové) ani nejsou samostatná rasa! Už ve škole nás dokážou poučit o tom, že patří do europoidní rasy, tak jako většina obyvatel České republiky. Můžu tedy brát urážky člena jiné skupiny populace jako rasismus? Ani to ne.

Ještě než se dostanu k tomu, kvůli čemu tenhle text píšu, je důležité uvědomit si jednu věc – nemůžu říct, že cikáni kradou, protože to neplatí obecně o všech. Jistě, znám pár slušných cikánů, to je pravda. Ale když řeknu: „Pražáci jsou namyšlení troubové,“ nikomu to nebude vadit, nikdo nikoho nebude obviňovat z rasismu nebo něčeho podobného bez ohledu na to, o jakém procentu jmenovaných to platí. Podobným paradoxem (navíc daleko více do očí bijícím) je nedávná kauza, která se týkala rasistických narážek v textu písničky z večerníčku „Příběhy včelích medvídků” (pro toho, kdo neví, o co jde, připomenu: „Bílá, bílá, bílá, bílá, komu by se nelíbila,“ a pak hlavně pasáž „Nás by tak nejvíce vábilo, natírat celý svět na bílo.“ Vážně nechápu, kdo v tomhle viděl rasistický podtext). Nad popěvkem „Pražáci snad ani nevijó, v jaké díře, že to bydlijó, samá fligna só a šidijó, ach jó, blbě mluvijó a burčák nepijó.“(Dědeček, Jiří. Synek z Moravy) se nikdo ani nepozastaví. A ještě více zarážející je, že si nikdo neotevřel hubu na písničku „Žluťásku, žluťásku“ z filmu Přijela k nám pouť, protože tady by to byl (ale není!) opravdový rasismus (tímto se omlouvám autorům písně za možné potíže, které jsem jim tímto upozorněním mohl způsobit, ale pokud tuhle píseň někdo označí za rasistickou, nejspíš to bude nějaký idiot, který absolutně nepochopil, o čem tenhle článek je).

Na závěr bych rád provedl malý experiment. Následující výrok je prokazatelně pravdivý:

∃ člověk: člověk ∈ Romové ⋀ člověk ∈ Zloději

Formální zápis jsem volil pro jeho jednoznačnost. Pokud se najde někdo, kdo by tento výrok označil za rasistický, pak to znamená buď to, že nepochopil význam výroku nebo to, že je na tom tahle společnost už tak špatně, že je načase ji opustit. A protože nepředpokládám, že všichni lidé znají použité symboly, vysvětlím je:
∃ – „existuje alespoň jeden“
∈ – „patří do množiny“
⋀ – „a zároveň“

Poznámka 1: Za vznikem tohoto článku stojí nápad pojmenovat blog názvem „Něco mezi černou a bílou“ a úvahy o tom, co by takový název mohl vyvolat. Došel jsem k tomu, že by bylo vhodné přidat podtitul „Tento název nenese rasistický podtext.“ To jen abystě věděli, o čem člověk díky naší společnosti musí přemýšlet.

Poznámka 2: Výrok, že Romové nejsou samostatná rasa bude nejspíš označen za diskriminující, protože jim upírám právo vlastní rasy (a z toho plynoucí výhody).

Tak už jsem studentem…(část 2.)

Zápis se tedy konal 9.9. 2008 na Smetanově nábřeží v Praze. Nejdůležitější ze všeho bylo jak se dostanu do Prahy, naštěstí se to vyřešilo i s mým bydlením v Praze. Jelikož mám v Praze příbuzenstvo s jednou garsonkou „navíc“ je to vyřešeno, budu bydlet tam. Ovšem garsonka nebyla zrovna ve skvělém stavu, tudíž se tam na týden muselo zajet a poopravovat pár věcí, vymalovat a tak podobně.

Tudíž jsme vyjeli s taťkou v neděli 7.9. do Prahy, opravit byt. O opravě bytu vám pravděpodobně povím jindy i s fotodokumentací. Takže přeskočíme až do úterního rána. V Praze se příliš nevyznám, tudíž mi strýc bydlící kousek od onoho bytu nabídl, že mne sveze ráno k jeho práci a odtud mi řekne co a jak (už jsme to tak udělali jednou, asi měsíc předtím a fungovalo to), takže jsem neměl obavy, že bych měl dorazit později na zápis. Přijeli jsme k práci, už jsem se chtěl rozloučit, ale ještě se strýc rozhodl, že jde ještě do obchodu na druhou stranu než je zastávka, ale že po cestě je další zastávka, jestli tedy nechci jít s ním. Nu tedy, pití by se mi určitě hodilo. Vše proběhlo v pořádku – nákup, instrukce. Postavil jsem se k zastávce, rozhlížím se, přemyšlím co jsem zapomněl. Ha! Lístek, rozhlížím se po stáncích, nikde nic. Po automatech… Nikde nic. (Předtím to fungovalo, na předešlé zastávce automat byl!) Do prdele! Spousta myšlenek typu: „Co budu dělat?“ „Mám jet na černo?“ nebo naopak „Mám se vrátit na předešlou zastávku k automatu?“ a s tím logicky spojené „Přijdu včas na zápis?“ Jel jsem na černo, na I.P.Pavlovu, kde jsem si následně lístek koupil a velmi prozíravě i zpáteční, bůh ví, kde všude ty automaty nejsou. Povím Vám deset minut strachu, nicméně jsem dostal radu: „Dělej, že si zavazuješ boty a připravuj se na běh, oni Tě pak ani nekontrolují.“. Byl jsem rád, že jsem ji nemusel použít.

Dojel jsem tedy úspěšně až k Národnímu divadlu a odtud je to kousíček a bez většího hledání jsem našel nejen budovu, ale i místnost (všude jsou informační tabule, ztratil by se tam jenom blbec!). Zápis vám popisovat taktéž nebudu, buď ho znáte nebo poznáte anebo holt máte smůlu. Prozíravě jsem ihned po zápise pádil do Celetné do Informačního centra UK pro kartu, která měla konečně stvrdit můj studentský statut. (Nicméně jsem podcenil zdejší chodby a zcela překvapivě se ztratil. Že se ztratí jenom blbec? Jojo…) Moje prozíravost ovšem skončila hned u vchodu do Informačního centra UK, kde končila fronta na kartičky. Ještě jsem překontroloval finance zda-li si budu moci kartu vůbec zakoupit, peníze jsem samozřejmě neměl, tudíž jsem musel najít nejbližší bankomat, ale kde?! Vzpomněl jsem si, že jeden bankomat je v ulici Na příkopě, ale jak se tam dostanu? Tak jsem se vrátil z Celetné na Staromák… ono to je jedno, prostě jsem to celý obešel, za 30 minut jsem tam došel, vybral peníze a zjistil, že jsem tam mohl být za 10 minut. Vrátil jsem se k Infomačnímu centru a s nechutí jsem zjistil, že fronta se rozrostla o dalších deset lidí. Dvě a půl hodiny jsem tam stál dokud na mne nepřišla řada, poté si mne zvěčnili. Ano, po dvou a půl hodinách jsem tam vypadal jak odulý hobit s genetickou vadou, komu by to vadilo, ta kartička je jenom na pět let. S trochou štěstí, když už tu kartičku mám, doufám, že tam nějakej ten semestr vydržím.

Tak už jsem studentem UK… (část 1.)

Sám bych tomu před lety nevěřil, Karlova Univerzita pro mne byla něco velmi prestižního, kam jdou pouze a jen Ti nejlepší z Čech, Moravy a Slezska (teď už vím, že i ze Slovenska, a že jich je tam sakra hodně), ale samozřejmě i odjinud. Nyní už jsem starší, jsem studentem UK a vím, že je tam kde kdo.

Všechno to začalo asi před rokem (září 2007), kdy jsem se rozhodoval co dál dělat. Pekařina nebyla jasnou volbou a tak jsem si nakonec vybral mimo jiné právě Univerzitu Karlovu – obor Politologie a mezinárodní vztahy. V té době jsem až tak moc netušil, jak prestižní obor to je. Čas plynul a já se dozvěděl, že přijímací zkoušky budou pod patronací společnosti SCIO. Skočíme zhruba do března 2008, kdy jsem se zaregistroval a následně jel na Národní srovnávací zkoušky. Od spolužáka jsem věděl jak zkoušky probíhají a věděl jsem i jeho výsledek (cca percentil 95), což bylo fantastické a prakticky každý z naší třídy by ho bral všemi deseti, jelikož výsledky ostatních byly velmi chabé. Z novin společnosti SCIO jsem se dozvěděl, že je potřeba alespoň percentil 90, abych byl přijat na UK.

Vyjel jsem tedy 29.3. do Brna, kde se NSZ OSP konaly. Všude spousta lidí, škola ošklivá, zmatky, znáte to… optimální prostředí pro vykonání důležitého životního kroku. Po tlačenici a desetiminutovém hledání mého jména na desítkách archů jsem se dostal až k mé učebně, kde jsem byl usazen vedle mladíka mého věku, s kterým jsme chvíli před testem poklábosili. První část byla verbální, tedy mne velmi nevyhovující část. Jal jsem se tedy vyplňovat můj výsledkový arch, polovina věcí otipovaná, druhá velmi nejistá. Přehoupl jsem se přes půl archu a hle, soused už jen kontroluje! To vám moc nepřidá, začnete zmatkovat a vyplňovat co nejrychleji. Stihl jsem to všechno a ve výborném čase, ne že by byl rozhodující… Na druhou část – analytickou, jsem se těšil, výsledky z internetových testů byly více než povedené. Začal jsem tedy psát a šlo mi to hezky od ruky, po dopsání a zkontrolování jsem odložil tužku a uvolnil se (vím, přesně jak se cítil můj kolega, muhehe). Nicméně i spolusedící druhou část stihl. Na třetí část – kvantitativní, tedy celou o počítání – jsem se také těšil, nebudu to prodlužovat, nestihli jsme ji s kolegou ani jeden. I přesto, že jsem nevyplnil všechny odpovědi, odjížděl jsem domů s relativní spokojeností očekávat výsledky.

Výsledky dorazily asi o týden později a percentil mi zajišťoval přijetí na kteroukoliv školu, což jsem sice nevěděl jistě, ale bylo to velmi pravděpodobné. Nakonec jsem se tedy rozhodl pro UK, kde byl percentil pro přijetí 93,7. Na studijní oddělení jsem musel odeslat úředně potvrzenou kopii maturitního vysvědčení a potvrzení o tom, že tam skutečně chci nastoupit a už mne čekal pouze zápis, který byl 9.9.2008 na Smetanově nábřeží… ale o tom až příště.

Klub rváčů

Že jste ten film viděli? Ale já nemluvím o filmu, ale o knize. Čtením Chucka Palahniuka zapomenete na své malicherné problémy a zjistíte, že byste mohli mít, sice jeden, ale za to obrovský problém.

Film je sice hezký, ale Palahniukův minimalistický osobitý styl psaní dává Klubu rváčů zcela jiný rozměr. Drtivá většina příběhu se odehrává v hlavě vypravěče, který není nijak oslovován. Všechno hezky jednoduše a přesto až neuvěřitelně výstižné. Kdo to nečetl, nepochopí. Snad jen krátký výstižný úryvek:

Tyler se uloží a ptá se: „Kdyby teď byla Marilyn Monroe naživu, co by teď dělala?“
Říkám, dobrou noc.
Slavná hvězda visí v cárech ze stropu a Tyler říká: „Škrábala by na víko své rakve.“

I přesto, že knihy nečtete, tuto byste určitě měli, už jen z toho důvodu, že je velmi útlá a stihnete ji přečíst během dvou dnů

Lídr ODS

Je obecně známé, že v České republice je drtivá většina občanů (a tedy voličů) velmi nespokojena s politickou kulturou v našem státě. Chování některých politických špiček jsou mnohdy facky do tváří jejich voličů. Jedním z takových politiků je i Mirek Topolánek – jednoho ze svých spolustráníku nepřímo nazval „blbem z Horní dolní“, což je sice úsměvné přirovnání, ale do politiky se rozhodně nehodí a na blba se pasoval Topolánek sám.

O víkendu se konal sjezd ODS, kde se hlasovalo o předsedovi. Zcela nepřekvapivě vyhrál výše zmíněný hulvát. ODS se diví, že ztrácí voliče, ale nic s tím nedělá. Mnoho voličů utíká k TOP09 za mnohem slušnějším vůdcem – knížetem Karlem Schwarzenbergem. Druhá skupina voličů nemá koho volit, přestože by ODS volila, ale s předsedou, který se chová jako hulvát, se k tomu nemá a raději zůstane doma. Přitom je to tak jednoduché. Mirek Topolánek je samozřejmě charistmatický, má jistý přehled, je dostatečně inteligentní a také je velmi dobrým řečníkem, ale vše shazuje svým buranským chováním – kdy uráží, kde koho. Když se podíváme na lídra druhé pravicové politické strany – Karla Schwarzenberga – občas mu z úst vylezou vulgarismy, ale nikdy nejsou mířena proti určité osobě. Ano, samozřejmě, pan kníže spoustu času ve sněmovně prospí, ale on si narozdíl od jiných dělá názor na celé dění v parlamentu a nenadává kde komu, když se špatně vyspí. To je to, co lidi očekávájí od člověka, kterého volí – nejen, že bude prosazovat jejich zájmy – ale bude se také chovat, tak, jak by se chovali oni sami.

Občanští demokraté mají celou řadu velmi slušných a charistmatických osobností, ať už je to Petr Nečas či Miroslava Němcová. Tyto osobnosti jsou však až příliš „slušné“, na to, aby si vybudovali místo na slunci a tak nám nezbývá, nic jiného než doufat, že se předseda Topolánek umoudří a začne se chovat jako člověk, který je předsedou nejsilnější pravicové strany u nás.